Můj blog Vzpomínky na realitní pravěk

Robert Frolík, 6.4.2019

Když jednou přišlo rozhodnutí změnit práci projektanta a jít dělat realitního makléře, začal jsem hledat možnosti. Řekl jsem si, že chci mít do určité míry flexibilní práci a hledal jsem takovou, kde bych zužitkoval stavební znalosti. Napadla mě práce realitního makléře.

Obešel jsem pár realitek a nakonec si vybral jednu menší kancelář v podkroví činžovního domu blízko Václavského náměstí. Nechtěl jsem pracoval ve velké firmě, kde většinou panuje tak trochu anonymita a každý jede sám za sebe, tak jsem si vybral tuhle malou firmu, kde jsem předpokládal, že se budeme všichni znát a kamarádit.

Šéf vypadal celkem normálně, na první pohled i docela milý. Tak jsem řekl, že to zkusím. Byl konec devadesátých let, končila zlatokopecká horečka v realitách a trh se tak nějak ustálil. Oproti dnešku to byl neskutečný pravěk! Nemovitosti se nabíraly a prodávaly na základě řádkové inzerce v Annonci a pomocí letáků. Pracovní smlouvu jsem dostal asi dvacetistránkovou. No, proletěl jsem si jí a podepsal. "Tak můžete začít", povídá majitel. "Tady je oddělení bytů, tady oddělení domů, za tamtěma dveřma mám svojí kancelář". Oddělení bytů, kde jsem chtěl pracovat, obnášelo dva skromné stoly namáčknuté bokem k sobě, kde jsme se střídali tři na jednom počítači. Plocha kanceláře nebyla snad ani 10 m2 a celkově pamatovala snad ještě tatíka Masaryka.

"Všechno se naučíte od kolegů, tady máte letáky a běžte vydělávat. Telefon si samozřejmě zařiďte vlastní, jak a v čem budete jezdit po Praze, je Vaše věc". Hm, paráda! Práci makléře jsem si teda představoval trochu jinak :-( Ale dobře. Provizní systém, ani koruna fix, žádné našetřené peníze, tak jsem musel sklapnout paty a makat! Bylo léto, vzal jsem si letáčky a vyrazil do terénu. Tehdy se ještě domy tolik nezavíraly a nezamykaly a lidi ještě nebyli na letáky až tak alergičtí. Pracovní doba od nevidím do neslyším, makal jsem jak šroub. Jezdil jsem MHD do všech částí Prahy roznášet letáky, na skok do kanceláře podat nějakou řádkovou inzerci do Annonce, vyřídit pár telefonů, zkouknout maily a zase jsem letěl na nějaký nábor nebo prohlídku.

Asi po 14ti dnech se začali ozývat první prodávající nebo zájemci. Lítal jsem jak hadr na holi. Když jsem se takhle jednou v tom letním vedru splavený, s jazykem na vestě a desítkami kilometrů v nohách jen na otočku mihnul v kanceláři pro další materiály, zrovna vykouknul šéf ze svého kamrdlíku a povídá: "Pane Frolíku, já Vás tu vůbec nevidím, Vy snad nepracujete!". No to mě fakt dodalo elánu! Byl jsem naštvaný, že už dva měsíce dělám poskoka zadarmo, sedřený a ulítaný a ještě takovýhle komentář??! Zaťal jsem zuby a běžel jsem zas do terénu.

Jednou jsem měl to "štěstí", že náhodou šéf vzal telefon. Bylo to v "oddělení domů". Na druhém konci drátu byl člověk, který si našel náš inzerát v Annonci a chtěl nám nabídnout nějakou chalupu v "Horní-Dolní". Vesnice, jejíž jméno nikdy nikdo z nás neslyšel a vůbec jsme nevěděli, kde to je. "Jo, jo ..." povídá šéf do telefonu, "... to zní zajímavě!" Koukal do vypnutého monitoru a říká tomu člověku v telefonu: "No právě na to koukám, máme tady na to 3 – 5 – ne ... 8 zájemců! Víte co, pošlete nám fotky na naší adresu a my Vám to zaručeně prodáme!". Obchod byl domluvený. Nabíralo se všechno, kdekoliv, v jakémkoliv stavu, za jakékoliv ceny, bez smluv, bez prohlídek. Tehdy ještě nebyly digitální fotografie, vše se řešilo poštou. Takhle jsme z jedné strany sbírali nabídky a z druhé strany zájemce. Ty jsme si každý psali do svých notýsků a pak je ručně pročítali, jestli náhodou by taková nemovitost neodpovídala nějaké poptávce. Realitní softwary byly v plenkách, firemní stránky prakticky neexistovaly, sociální sítě bylo sci-fi, jediný pořádný realitní server byl reality.cz .

Našemu systému práce jsem říkal "vyhnívací systém". Tím, že se bralo všechno, kdekoliv, v jakémkoliv stavu a za jakékoliv ceny, jsme měli vždycky nabídek dost. Exkluzivitu nikdo neřešil. Takže se stalo, že na některé nemovitosti jsme úplně zapomněli, že je máme v nabídce, nikdo je nikdy v reálu neviděl, protože se na ně nikdo neozýval a nabrat je osobně, pokud to bylo mimo Prahu, nikdo nejezdil. Jiné jsme smazali, když se náhodou ozval zájemce z nějaké inzerce a my jsme kontrolním telefonem k prodávajícímu zjistili, že už si to před třemi měsíci prodal sám nebo přes jinou realitku. Jednou za čas, když nebylo moc náborů nebo prohlídek, jsme si sedli k telefonu a obvolávali majitele, zda jejich nemovitost je ještě na prodej a jestli by neslevili. Takhle jsme spoustu nemovitostí vyřadili sami, spoustu se jich zlevnilo a opět se ozvalo pár zájemců, takže na chvíli zas byla práce.

Tenhle systém neměl ani hlavu ani patu, byl to prostě jeden velký chaos. Záhy jsem zjistil, že majitel kanceláře je pěkný vychcánek a lhář, že okrádá vlastní zaměstnance, obelhává majitele i zájemce a jen hrabe peníze. Když jsem skoro po půl roce konečně přinesl podepsanou smlouvu na můj první uzavřený obchod (drobný pronájem), došlo k vyúčtování provize. "Takže pane Frolíku ... to je jedno měsíční nájemné pro realitku, z toho máte podle smlouvy 30% podíl." Těšil jsem se na relativně slušnou částku. Jenže šéf pokračoval: "No a z toho Vám odečtu náklady na kancelář, telefon, reklamu, letáky, inzerci, internet ...". Výčet položek rostl a rostl a moje nadšení klesalo a klesalo. Zároveň ve mě rostl vztek! Jaké náklady? O čem to sakra blábolí?! Vždyť o tom ve smlouvě není ani řádek! "Takže to dělá pane Frolíku 1.328 korun." Myšleno můj podíl po odečtení nákladů. Myslel jsem, že bouchnu vzteky! Po pár minutách přemáhání ze mě vypadlo: "Víte co? Ty peníze si nechte! Tady máte klíč od kanceláře, já končím!" Otočil jsem se na podpatku a sbíhal schody dolů. Slyšel jsem, jak za mnou ještě volá :"No to nemůžete! A co naše smlouva?! Máte tam půlroční výpověď a 5-tiletý zákaz konkurence ...!" Bylo mi to jedno. Byl jsem přesvědčený, že kdyby si tu smlouvu vzal nějaký právník do ruky, tak mu jí omlátí z obou stran o hlavu.

No, jak se dnes moderně říká: "byla to zajímavá zkušenost"! Řekl jsem si, že když může v realitách pracovat takovýhle amatér, lhář a podvodník a uživí se, že to zas nemůže být tak těžké a že si založím vlastní kancelář. A že budu slušný a poctivý. Věřte nebo ne, těžké to bylo! O to těžší, že jsem byl slušný, poctivý a v mnoha ohledech ještě naivní mladý kluk. A těžké je to i dnes, po více než dvaceti letech. Všechno se během těch let mnohokrát změnilo a ať chci nebo ne, neustále se něco nového učím, funguje to chvíli a pak se zase trendy a pomínky změní a já se musím neustále přizpůsobovat.

Ale baví mě to! Baví mě potkávat lidi, poslouchat jejich životní příběhy, být svým pánem, občas si i vydělat slušné peníze a vytvářet si nová přátelství. Pokud je člověk slušný a poctivý, vydělá si sice o něco méně (někdy i výrazně méně) než grázl, ale o to více má spokojených klientů, ze kterých se časem stávají přátelé. A myslím si, že ještě pár let mě tato práce bavit bude. Zažil jsem při ní perné i humorné chvilky, růsty i pády. Žádný den není stejný, žádný nový klient není jako ten předchozí, každá nemovitost je jiná. I to mě na práci makléře baví!​

---------------------

​

Jaké téma Vás zajímá? O čem byste si chtěli přečíst?
Napište mi, zpracuji pro Vás další článek.

Líbí se Vám moje články a chcete je pravidelně odebírat?
Napište mi, budu Vám je cca 1x měsíčně posílat zdarma! 

Novinky a informace o mě, o realitách a o realitním trhu najdete také na mém Facebookovém profilu.